Můj život

Narodil jsem se v Ostrově a přišel jsem na svět nohama napřed, což znamená, že nejdu do všeho po hlavě. Psal se sedmý červenec roku osmdesátého prvního, mojí mamince bylo devatenáct let a až v porodnici se s tatínkem rozhodli, že budu David. Oba rodiče byli ze Šumavy, přesto naše zázemí bylo do sedmi let, v malém panelovém domě v Karlových Varech, a hlavně v krásné budově Goethovy vyhlídky, kde naši provozovali restauraci a já trávil své dětství.

V roce 1989 jsme začali žít v „novém“ prostředí Hojsovy Stráže a do druhé třídy nastoupil do základní školy v Železné Rudě. Na vesnici jsem se naučil prát, lézt po stromech a hodně objevoval krásy Šumavy. V zimě jsme chodili na lyže, prožil jsem první menší a větší rošťárny, v létě jsem se koupal v potoce, a na podzim chodil na houby. To vše jsem bytostně miloval, což mi pořádně došlo až později, až jsem o to skokem do vody částečně přišel. Začal jsem jezdit motokros a hrát na piano. Také si vzpomínám, že jsem v tomto období začal hodně přemýšlet nad životem, proč zrovna já, proč to vidím ze svého pohledu a co se stane, až umřu.

Na střední jsem šel do Jihlavy na soukromou školu Manažerská akademie. Přechod by pro mě smutný. Musel jsem se rozhodnout, zda odejít tři sta kilometrů od domova, v čerstvých čtrnácti letech o směřování osudu svého života, protože si myslím, že toto období mě nejvíce formovalo. A i přes těžký začátek jsem nakonec moc rád, že jsem v Jihlavě strávil čtyři, velmi zásadní, možná nejzásadnější roky svého života. 

V sedmnácti letech mi zemřela maminka. Moc jsem tomu nerozuměl, nepřišlo mi to jako možné a jak jsem později zjistil, můžou za to mé ochranné mechanismy. S maminkou jsem se za celý život nepohádal. Co znamená přijít o maminku jsem poznával až v následujících měsících. Krátce na to jsem odjel na chvilku za vlastním tátou do USA, viděli jsme New York a Floridu, kde žil a žije do dnes. 

Po střední škole jsem měl roční pauzu. Tedy studoval jsem jazykovku, ale já to beru jako volno. Na podzim následujícího roku jsem nastoupil na dvě vysoké školy. Bankovní institut v Praze a Právnickou fakultu na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Po krátkém období, kdy to vypadalo, že bude klid, jsem během prázdninového fotbalového turnaje šel o přestávce s kamarády blbnout do Úhlavy a při jednom špatném skoku, kdy jsem šipkou nepřeskočil splav, jsem narazil hlavou na betonovou skruž a zlomil si krční páteř a poškodil míchu. Bylo to jen čtyři dny po dvacátých narozeninách. Vrtulník mě transportoval do nemocnice v Plzni a tam začala nová éra mého života, protože jak jsem se záhy dozvěděl, tak už se do konce života nepostavím. To bylo něco, co mě na začátku velmi vzalo. To jsem ještě netušil, že nechodit není ta největší komplikace. S vozejkem se dá slušně žít, ale je to hodně o vás, vašem okolí a o celkové adaptaci. Je to jako se nově narodit, učíte se hýbat, jíst, komunikovat, jen myšlenky vám zůstanou. 

Na začátku mé nové cesty mi nejvíce pomáhali členové rodiny a přátelé a také velmi významně zaměstnanci FN Plzeň, kde jsem po úrazu ležel na neurochirurgické JIP. Jako zásadní v poúrazové rehabilitaci považuji Centrum Paraple, i když vděčím za hodně i rehabilitační klinice ve FN Motol a RÚ Kladruhy. V soběstačnosti mě nejvíce pomohlo ragby vozíčkářů. Od samotného začátku to byla pro mě srdcová záležitost a ragby je mojí neoddělitelnou součástí. To by i důvod, proč jsem se začal více angažovat i v jeho organizování, včetně turnaje Rugbymania, který je nyní jednou z největších sportovních událostí ragby vozíčkářů na světě. Později jsem se stal členem národního týmu, na deset let jeho kapitánem a od roku dva tisíce třináct i jeho trenérem.

V roce dva tisíce sedm jsem dokončil právnickou fakultu University Komenského v Bratislavě a začal naplno pracovat v CIMEXu, kde jsem působil od roku dva tisíce dva jako koncipient. Později jsem v CIMEXu začal s kolegy formovat marketingové oddělení, které původně nebylo a tím získával i první zkušenosti z různých dalších oborů. V roce dva tisíce devět jsme se vydávali na delší cestu po střední Americe, kterou zastavila autonehoda na Kubě. 

Rok dva tisíce deset neznamenal jen rozdělení Svazu paraplegiků na Centrum Paraple o.p.s. a Českou asociaci paraplegiků – CZEPA, z.s., kde jsem byl později členem správní rady a jednatelem, ale zejména narození syna Vendelína, a to v den mých vlastních narozenin. 

V roce dva tisíce šestnáct jsem se přestěhoval do pražských Malešic a přišla za mnou bývalá ředitelka a zakladatelka Centra Paraple, že se Paraple ubírá na špatnou cestu a byl jsem požádán, zda bych dočasně nemohl Paraple řídit a udržet stávající lidi. Bylo to ze začátku náročné období, kde jsem kombinoval dvě práce a poprvé v životě zaznamenal skutečný stres z nedobře rozloženého času, ale i tíhy od nových kolegů, ale bylo to kompenzováno skutečně smysluplnou prací v krásném kolektivu. Od května téhož roku jsem se už soustředil plně na novou práci. Z dočasnosti se stalo trvalé zaměstnání, které je aktuálně mou největší náplní času.

Cítím se jako snílek, cestovatel, ragbista, jsem hrdý šéf největšího turnaje ragby vozíčkářů na světě Rugbymania a ředitel Centra Paraple. Máme s kamarádem firmu na asistivní technologii MOVIGO, která se aktuálně věnuje nastartování značky s oblečením pro lidi na vozejku Adaptia a pomáhám s rodinou firmou CIMEX. Miluji přírodu, ale i města, zvířátka, ale i lidi, dobré jídlo, ale i dobrý půst a párty, ale i svůj klid. Miluju svou bezvadnou rodinu, se kterou je vždy sranda a stojíme při sobě, stejně jako s mými přátelé. Mám manželku Noný, třináctiletého syna Vendelína a dva staffbulíky Dolce a Clowie, která žije více s Vendou a jeho maminkou.