Léto 2001, krásný den. Turnaj ve fotbálku ve vesnici hned vedle. Hrajeme, vyhráváme, prohráváme, smějeme se, hádáme a nakonec si zase podáme ruce. O přestávkách se bavíme s kamarády.
Je opravdu teplo, blízký Zelenský potok přivádí vodu ze šumavských hvozdů přímo do přehrady Nýrsko, zásobárny pitné vody pro celé západní Čechy. Vody pod splavem je hodně, mnohem více, než když jsme sem chodili na ryby. Obcházíme cedule ZÁKAZ VSTUPU a blbneme u splavu. Koukám na Jirku, jak stojí na mostě na zábradlí. Nejlepší freeridový lyžař v Čechách skočil. Vždycky to hrotí až do extrému. Je hustej, to já nedám, skočím si další šipku ze splavu. Ten odraz byl ale nějaký jiný, ve vzduchu se trochu přetáčím a dopadám kolmo do vody. Náraz, hlava hozena do záklonu, vydechnutí, bezvládnost, plavu hlavou pod vodou a topím se. Slyším kamarády, kteří naštěstí vidí krev a vytahují mě z vody. Dál už si svou záchranu „diriguji“ sám. Necítím tělo, vím, že je to špatné. Chci sanitku, začínám se dusit. Sanitka mě převezla na nejbližší otevřené prostranství, křižovatku u Nýrska, kde přistává helikoptéra letecké záchranné služby a letíme do Plzně. Krásná záchranářka má dramatický výraz a já s ní zkouším mluvit. Nebo ne, zdá se mi to? Rychlý převoz z heliportu na přípravnu na sál, ocelová koruna navrtaná rovnou do hlavy, aby udržela páteř nataženou, dotaz, zda mi mohou rozstříhat spodní prádlo, uspání…. Probouzím se a všude kolem jsou přístroje. Nemohu se hýbat, nevím co se děje, zachmuřené výrazy doktorů. Nemůžu to udýchat, tracheostomie, infekce v těle, vysoké horečky, opiáty. Kde jsou mé návštěvy? Sestřička Amálka, Julie, kytka u postele, Mumuland, ŠŠŠepotá…? „Nebudeš chodit, ale na počítači budeš moct pracovat.“ Deprese, opiáty, divoké sny. Po třech týdnech se začíná stav lepšit. Radim je tam skoro každý den a já ho v Brně v nemocnici nenavštívil ani jednou. Babička, Robert, Martin, Erika…, každý den někdo. Brali mě i ven, nejdříve na posteli, později na vozejku. Hlavně Lada, s kyslíkovou láhví v tašce, saturace je stále špatná.
„Hele, jestli to chceš zabalit, tak klidně můžeš, ale na JIPce to jde blbě“, říkal doktor Kuba a dva dny na to mi udělal „lepší“ kafe. Společná televize s panem Schwarzem, útok na dvojčata v New Yorku, tři tisíce dlaždiček, odsávání, odběry a postupně odpojování od dýchacího přístroje. Můžu zase mluvit, můžu začít jíst – hamburger, čokoláda, steak, koláčky od kamarádů. První autonomní dysreflexie, lehký dekubit… Stav se začíná lepšit, jsem bez cévky, tracheostomie, normálně jím, už i sedět vydržím déle. Díky tátovi mám počítač s dotekovým displejem a tužkou připevněnou na potítku. Začínám komunikovat se světem, jedu do Prahy na rehabilitaci, jsem překládán…
Strávil jsem tři měsíce na neurochirurgické jednotce intenzivní péče ve fakultní nemocnici v Plzni. Za tu dobu jsem byl jeden ze dvou přeložených lidí na následnou rehabilitaci, exitus byl na denním pořádku. Změnilo se hodně, ale měl jsem obrovskou podporu svých blízkých a skvělého personálu nemocnice.
Dnes se většinou lidé po poranění míchy dostávají po stabilizaci na spinální jednotky spádových nemocnic, začátek je ale vždy stejný, musí se ustálit zdravotní stav a předcházet dalším možným komplikacím. Dlouhá cesta tady začíná. Život nekončí, jen dostává jinou perspektivu. Včetně životních hodnot.
Děkuji všem za záchranu života.
Ze seriálu Člověk na vozíku v čase (Centrum Paraple, 2018)
Napsat komentář