Jako každý den mi u postele drnčí budík na mobilu, a jako skoro vždy jsem už dávno vzhůru. Vlastně ani nevím, proč ho mám takhle nařízený, budím se, jak potřebuju, a nebo i dřív, podle toho, jak bolí tělo – je jedno, jestli je všední den nebo víkend. Většinou okamžitě nastartuje i mozek a začne chrlit všechno to, co nade mnou vytvoří obrovský černý mrak. Vypínám budík a koukám na displej, žádné oznámení, jen nějaká upomínka, opět ji posunu, jako vždycky, vím to. Další den, kdy mne při nejlepším nic nečeká, v krku knedlík trpkosti, tělo je zase jako v ohni a myšlenky na definitivní vyřešení každodenního trápení vyhlodávají novou díru do mé mysli, která je už děravá jako ementál a těžko zachytává to hezké, proč bych tu měl dál zůstávat.
Přemýšlel jsem nad mnohými příběhy lidí, kteří se v důsledku nepovedeného pokusu o ukončení života dostali na vozejk. Předtím mi to vždycky připadalo jako klišé, když někdo říká takové věci, ale dnes si myslím, že to u většiny opravdu tak je – že je to změnilo. Tím nepodařeným záměrem se zabít jakoby se v jejich životě otočila směrovka ve větru, a namísto touhy nežít začali svůj život hltat plnými doušky. Našli si nové přátele, začali sportovat, pracovat, vypadají spokojeně. Nevím, zda skutečně jsou, ale vypadají.
Třeba jako Simona. Vyskočila z okna, protože nesnesla tyranii své ochranářské a majetnické matky. Nějakou dobu jen tiše trpěla, protože ji to brzdilo v životě. Potom začala utíkat k drogám. Ale nakonec už nemohla dál. Byla zatlačená do kouta, až se rozhodla, že všechno skončí. Její máma ani netušila, že to, jak se jí dcera mění před očima a i její následný čin má původ v jejich vzájemném vztahu. Myslela si, že dělá pro dceru to nejlepší, když ji chce za každou cenu tlačit do svých představ – „musí ji přece chránit před nástrahami života“. Takhle mi to všechno Simona řekla večer u vína, když jsme seděli na zahrádce rehabilitačního ústavu.
Tenkrát jsem si něco takového, jako že si člověk sáhne na život, neuměl ani představit. Jen těžko jsem to chápal a ani ve snu by mne nenapadlo, že o tom budu jednou taky přemýšlet – tělo mě sice tenkrát už bolelo, ale věřil jsem, že se to časem změní.
Nezměnilo. Snažil jsem se naučit s tím nějak žít. Ale časem se přidala i bolest duše.
Před rokem jsem už byl rozhodnutý, měl jsem svůj odchod naplánovaný, jen ta realizace… Začal jsem googlovat a zjistil, že to není tak jednoduché a pokud se nejedná o řízenou eutanázii, tak je výsledek nejistý (jako v té písničce od Jarka Nohavici „Černá jáma“). A nepovedeného pokusu o sebevraždu se bojím – vždycky si vzpomenu na jednoho kluka, co jsem ho potkal na pobytu v Parapleti. Nemohl hýbat ani rukama, nemluvil, jen koukal z okna. Taky se pokusil o sebevraždu, chtěl se zastřelit. Vložil si pistoli do úst a kulka mu přerušila míchu u čtvrtého obratle. Po tom všem mohl sice sám dýchat, ale jinak hýbal jen hlavou. Přišlo mi to strašně kruté. Toho bych se chtěl rozhodně vyvarovat.
Nedávno jsem narazil na komentáře k filmu „Než jsem tě poznala“ (v originále se to jmenuje „Me before you“). Různě postižení lidé se v těch komentářích vymezují proti obsahu toho filmu. Kontroverzním hrdinou celého příběhu je těžký tetraplegik, který volí raději ukončení života eutanázií před životem na hraně únosnosti, byť v kruhu milovaných osob. Aktivní komentátoři zakládali diskuze, organizovali protestní akce a připomínali, že by se raději měla posílit osobní asistence. „Volíme raději asistenci než smrt“ nebo tak nějak znělo to jejich heslo.
V rámci diskuze se ovšem našel i někdo, kdo oponoval a napsal, že „volí raději svobodu“. A s tím já musím souhlasit. Dlouho jsem s touhle otázkou vnitřně bojoval, vlastně to byla asi moje největší pochybnost: zdali mám právo ukončit svůj život, který je tak náročný i pro lidi kolem mě, když právě těchhle lidí se moje rozhodnutí zároveň dotkne nejvíc. Myslím, že nebýt téhle věci, udělal bych to už dávno.
A tak mám dnešní ráno zase znovu ten známý pocit: teď je mi sice líp než včera (ráno je vždycky moudřejší večera, to je velká pravda), ale při vzpomínce na včerejší den už nechci, aby se to znovu opakovalo. Nechci to už zažít – nikdy! Být úplně paralyzovaný, nemoct se hýbat, a je mi špatně, tíživě, úzkostně, vše mi trvá neuvěřitelně dlouho, ruší mě světlo, zvuk, všechno… Seděl jsem pak už jen potmě ve svém bytě a snažil se nějak dostat do postele. Trvalo to věčnost. A já už nemám energii se dál snažit.
Je půl osmé ráno a já se jako vždy chystám vstát – a možná už nepůjdu spát, možná už se dnes večer do postele nedostanu. Možná už nikdy…
Budu se dnes loučit?
S kým? Jak?
Z publikace Život je jízda (Centrum Paraple, 2018)
Napsat komentář