Je pátek, ani nevím kolikátého, podle nálady bych si klidně vsadil na třináctého.
Zavírám knížku, už mě nebaví pořád číst, pokládám ji na stolek vedle piana. Tohoto manévru si všimne kocour, který se hbitě vyšvihne na můj klín a naznačí, že bych se mu také mohl věnovat. Chápu ho, prohmatávám jeho srst a on si spokojeně vrní. Taky bych vrněl, už mi dlouho nikdo „neprohmatával srst“.
Od předloňského pádu nechodím. Nevím, co se tenkrát stalo, upadl jsem doma, snad jsem omdlel z nízkého tlaku nebo z vyčerpání. Vrátil jsem se zrovna z Kaprunu, tři dny lyžování a potom ta dlouhá cesta autem. Ráno jsem se oblékl, že půjdu do práce, a potom si vybavuju jen záchranku. Prý jsem si ji zavolal sám, ale to si také nepamatuju. Upadl jsem nešťastně – při pádu jsem si zlomil krční obratel a poškodil si míchu.
Nějakou dobu jsem moc nechápal, co se to vlastně děje. Neměl jsem možnost nic zařídit, všechno zůstalo tak jak bylo – práce, doma, známí… Najednou jsem prostě ležel na spinálce a v hlavě měl zmatek. Jen já, moje postel a bílé nemocniční stěny – a čas, který se zastavil.
Ze začátku za mnou ještě do nemocnice přicházeli aspoň kolegové z práce, nějaký kontakt se světem tu byl. Ale čím dál tím víc nebylo o čem mluvit a návštěvy postupně řídly. Když mne pak převezli do léčebny v Košumberku, tak během celého půl roku rehabilitace už jsem neměl návštěvu ani jednu. Nikomu nic nevyčítám a nedivím se jim, každý žije svůj život a má svých starostí dost. Co by měli řešit se mnou?
Po rehabilitaci jsem se vrátil domů, do své garsonky v centru města. Naštěstí se dokážu postavit, a tak jsem nemusel předělávat byt. Ale těch pět schodů u vstupu do domu je i tak problém. Dával jsem žádost domovnímu výboru, ale napoprvé to zamítli, že prý není dostatek peněz ve fondu, a tak čekám na letošní schůzku. Sociálka mi v tom taky moc nepomohla – nikomu se do toho nechce, kvůli jednomu vozíčkáři. Dokonce jsem to
říkal i sociální pracovnici, ale zatím jsme vyřešili pouze občasnou návštěvu pečovatelské služby. Pomohou mi s úklidem a dovezou jídlo. Většinou mají naspěch a ani nemají chuť si povídat, a když ano, mluví jen o tom, kde je kdo naštval a o ostatních klientech, což mne moc nezajímá a ani mi to od nich nepřijde profesionální.
Dobře vím, že bych si neměl stěžovat – jsem soběstačný a jsem za to rád. Během své rehabilitace jsem viděl tolik lidí, kteří se bez cizí pomoci ani nenajedli, až mi z toho bývalo často smutno. Ale přece jenom – potřeboval bych „prohmátnout srst“, popovídat si s někým milým, s někým, kdo mi odpovídá.
Jasně, že jsem zkoušel různé internetové seznamky, chatování apod., ale není to asi nic pro mne. Připadá mi, jako by na druhé straně byly jen stroje, ne lidi. Když s někým komunikuju, chtěl bych vidět, jak se u toho ten druhý tváří – jestli se mračí nebo vyprskne smíchy, jestli přivírá oči soucitně či chápavě nebo se tváří netečně, jak mluví, gestikuluje. Tady jsem jen já a počítač. A tam někde v dálce někdo anonymní, bez tváře, bez barvy, bez pachu a bez chuti. Cizinci v cizím světě…
Mám rád dobrý černý čaj. Je to dlouho můj rituál a rád jsem takto hostil návštěvy. Občas uvařím konvici exportního indického čaje, mám tu slušnou zásobu z doby před tím vším. Posadím se s dvěma šálky ke stolu a představuju si, že mám návštěvu a povídáme si. Vyprávím o svých služebních cestách po světě, o setkání se slony v Indii, odkud jsem si tenhle čaj dovezl, nebo třeba o cestě do Keni a tamní letecké dopravě.
Jsem opravdu nadšený vypravěč, kterému však už dlouho chybí dychtivý posluchač. Melichar mě sice poslouchá, ale myslím, že zajímavé mu přijdou akorát pasáže z plaveb lodí, kde se kolem nás vždycky prohánělo celé hejno sardelí. To by si pošmáknul!
Jinak je každý den stejný: vstanu, nasnídám se, umyju se a čtu si. Okolo jedné sice přivezou oběd, ale konverzace se většinou odehraje ve zdvořilostním „jak se kdo máme“. Vlastně už většinou ani nemám náladu se o něčem bavit a jsem rád, že jsou rychle pryč. Navíc ani nevím, kdo přijde – pořád sem chodí někdo jiný, prostě je jasný, že toho mají hodně a musí to nějak zajistit, to je všechno. Akorát bych zdržoval a obtěžoval, a nic extra by z toho stejně nebylo.
Asi před půl rokem na mě nasedl takový divný stav. Jakýsi zvláštní pocit – přestal jsem být šťastný. Nebo možná lépe, přestal jsem se v životě radovat. Sedím v místnosti, koukám na svou fotku z posledních seniorských lyžařských závodů, co mi nechali zarámovat kolegové z práce, hladím Melichara a přemýšlím, jak si nechat „prohmátnout srst.“ A připadám si opuštěný jak Robinson na ostrově.
A najednou mne to napadá – dneska je pátek, a já potřebuju taky nějakého toho „Pátka“. Beru do ruky diář s adresami, který jsem používal během svých cest, a začínám psát první dopis. Už jsem to několikrát zkoušel, ale než jsem ho dopsal, ztratil jsem se v tom, proč to vlastně dělám, a tak jsem ho zase zmačkal a zahodil. Tentokrát to neudělám, jsem přece „Robinson“. Zkusím to vzít jako dobrodružství! Co na tom, že netrčím někde na ostrově uprostřed širého oceánu, ale jen v garsonce uprostřed města.
Uvědomuju si, že je to vlastně takové malé volání o pomoc. Dopis vkládám do obálky – jako Robinson do láhve – a se stejnou nadějí na pomoc kdesi z dalekých krajů ho neházím z okna nebo do moře, ale předávám ho pečovatelce s prosbou, aby ho poslala.
„Snad ten můj ,Pátek‘ přijede brzy“, říkám Melicharovi, prohmátnu mu srst a automaticky opět sáhnu po knize.
Z publikace Život je jízda (Centrum Paraple, 2018)
Napsat komentář